Z hronovského dolíku musíš vyšlapat kopec. Pak se motáš po silnici až se dostaneš nad Ždárky. Pokud jsi vnímavá duše, budeš odměněn nádherným obzorem namodralých hor Orlických a Javořích. Z konečné ve Ždárkách přichází do Dolů kamenitá cesta lesem, která znamená snížení životnosti kola i těla. Doly jsou doly.
Už jsem tady kdysi chodil jako malý. Na dvou haldách jsme hledali otisky dávných přesliček na prvohorních břidlicích. Takže se tady muselo těžit černé uhlí. Hnědé je až z třetihor. Několik těch otisků jsme skutečně našli. A také si pamatuji, že na té cestě vyvěral z levé stráně silný proud červené vody. Fakt byla temně rudá. Samé železo.
Zatímco kolaři šlapou a štvou se mezi kamením do kopce a nakonec vidí jenom tu cestu před sebou, já se kochám a mohu obdivovat ty vysoké a neuvěřitelně štíhlé a rovné smrky, které se svou korunou snaží dostat nad údolí. Mohu zkoumat celé koberce takové zvláštní traviny, které jsou ve slunci polité zlatem a nakonec mě cestou provází bublavý potůček.
Cesta končí u hospody. Jak jinak?
To ta cesta, která se kroutí jako housenka, má na svém levém boku najednou takovou bradavici. Údolí se tady rozšíří v absolutní rovině a na tom plácku je ta hospoda s prostorným nádvořím. Kvůli tomu posezení uprostřed hlubokého lesa sem jezdí lidé. Když to sem celé vyšlapeš, dostaneš najednou zvláštní chuť k pití. Prostě ti vyprahne. Dáš si jedno, dvě, tři…
Dlužno podotknout, že romantičtější místo bys hledal těžko. Ze dvou stran stráně, strž, kolem vysoký les a tady travnatý palouk s obsluhou. Navíc daleko od lidí. Dal jsem si dvě piva a nechal si od hospodského vyprávět ten zdejší příběh. Navíc doložený mapami, náčrty, plány a dobovými fotografiemi.
Šichtmistr Michael Frank se jal prozkoumat užitečnost Javořích hor. V roce 1800 poslal do zdejšího údolí tři havíře, aby hledali uhlí.
Záhada první. Po obou stranách cesty máš prudké vysoké stráně naplněné vzrostlými stromy. Kde jako chceš začít kopat? Jak tady v tom rozlehlém prostoru chceš najít nějaké ložisko uhlí?
Záhada druhá. Ti hoši půl hodiny šli a pak na levé stráni, asi v její polovině, to uhlí našli. Důl Bartoloměj.
Tři sluje s průměrem asi 140 cm šly šikmo dolů do nitra země. Kdysi dávno se tady nějakým přírodním dějem naskládaly stromy na sebe, zuhelnatěly a na ně se naskládaly desítky metrů zeminy. V třetihorách se to celé pohnulo do jiné roviny a tak jsou tady ty slabší či silnější vrstvy uhlí.
O sto padesát metrů dál vznikla další jáma zvaná Vilemína. Měla čtyři sluje. Jedna z nich začínala kousek od našeho stolu. Teď na jejím zavaleném vchodu je ohniště. Sluje začínaly přímo na dně tohoto údolí. Problémem proto byla voda. Museli tady zřídit strojovnu a čerpadla. Vedle stála stáj pro koně, kovárna, v prvním poschodí bylo obydlí. Ta jediná budova zůstala. Je z ní hospoda. Majitelem a provozovatelem je pan Kubík a jeho mluvná žena.
V průběhu tehdejší těžby vznikly problémy. Jedna ta šachta proděravěla celý hřbet a dostala se až k sousedům, tehdy do Německa. O pár set metrů dál je další starý důl, třetí šachta Rozálie. Ta je dnes pro změnu v sousedním polském Stroužném. Šachta Vilemína byla spojena s Rozálií.
Dnes tam mají problém. Ztrácí se jim voda v podzemí. Na povrch vytéká asi tři sta metrů pod dolem Bartoloměj. To je ten bublající potůček.
Těžba tady skončila rokem 1922. Podle Jiráskova U nás se těžba přestala vyplácet, podle pana Kubíka prolézaly ty šachty celý hřbet a tam už byl zase majitelem uhlobaron Žacléřských dolů. Uhlobaroni se nějak nemohli domluvit.
K samotné keši
Na místě se prosím chovejte podle těchto zásad:
1. Keš hledejte způsobem, ať to nevypadá, že se okolo přehnalo stádo divokých prasat.
2. Udržujte vnitřní prostor keše v čistote.
3. Snažte se měnit předmety za drobnosti o přibližně stejné hodnotě.
4. Nevkládejte jídlo, zápalky, léky a další nebezpečné věci (řiďte se zdravým rozumem) a také nevkládejte předměty a bordel, který patří do koše (vizitky, vstupenky, účtenky).
5. Po zapsání nálezu do logbooku keš uložte zpět na své původní místo a řádně ji zamaskujte.
Hint:
Od lavky osm kroku proti proudu. Geokamen.
